Jsou všude kolem nás. Rychle jsme si zvykli na jednorázové kelímky, talíře, nádobí, ubrousky a další vymoženosti naší konzumní civilizace. Ale jak se vlastně promítá náš způsob života z věcí na naše vztahy?
Nedávno jsme se dostali s Martinem Másilkem do ostré diskuze s naší kamarádkou. Jistý pár, který učí soulad ve vztazích a partnerství, se rozešel, ale dál pokračuje ve výuce a pořádá kurzy. Pro nás tedy již přestává být autoritou v této oblasti. Avšak kamarádka měla opačný názor. Je naprosto v pořádku, když si dva lidé už nevyhovují - jeden chce například cestovat a druhý ne, měli by se rozejít. Pro ní je důležité, jakým způsobem se rozejdou. Tedy je naprosto v pořádku, že lektorují ostatním vztahy. Je to jako, když stavíte dům a nelíbí se vám, tak ho prodáte a jdete stavět jiný. Až později mi vlastně došlo, že krátká a prudká výměna názorů byla vlastně hájením našich postojů k partnerství a manželství jako takovému.
Často slýcháváme, že manželství je prostě jen kus papíru a postrádá v dnešní době smyslu.
Je tomu ale opravdu tak? Když se vám dnes rozbije pračka, občas už ani nezavoláme
opraváře, ale rovnou pádíme do obchodu, kde koupíme novou a starou někam odvezou.
Opravit ji, by stálo totiž mnohem víc úsilí, než obstarat kus lepší. A tak to v dnešní době chodí. Doba konzumu se nenápadně vkradla i do našich partnerství. Z reklam a filmů vidíme nereálnou šablonu, jak má správný vztah, žena či muž vypadat. Zkratkovité řešení problémů, které ale neřeší příčiny. “Nemáte na dovolenou? Půjčte si u nás,” nahrává se nám do našeho podvědomí. A přiznejme si, vztah je po delší době pěkná dřina. I ten sebelepší partner má své mouchy, nebo si je dokážeme na něm najít. Partnerství je totiž jako zahrada. Musíte na ní trávit péčí hodně hodin ročně, aby vzkvétala a bylo vám v ní příjemně. Když to dělat nebudete, časem zaroste kopřivami, bodláčím a nikdo tam nebude chtít být.
A teď se dostáváme k našemu vztahu spotřebnímu. No není jednodušší zajít na disko nebo do báru a najít si víc trendy partnera? Vlastně dnes se říká “toho pravého/tu pravou”. To krátké opojení z nového. Seznamovacích agentur přibývá a dost možná praskají ve švech.
Ekonomická situace vyspělého světa nás už nenutí zůstat s někým jen z důvodu přežití. A krize časem přijde do každého vztahu. Východisko “nechat odvést tu starou a přivést novou” můžeme mít nevědomky naprogramované, tak jako zahodit papírový kelímek od kávy. No co taky s ním, že?
Občas se nám ale stane, že si zasteskneme po starých a kvalitnějších kusech. Těch, co
vydrží. Těch, co dobře známe. Nejsou nejvíc trendy, ani se nám nehodí k naší designové kuchyni.
Přirovnání k stavbě domu se mi u vztahů líbí nejvíce. Když je vám dvacet, obvykle žijete v podnájmu. Neplánujete, že tam zůstanete. Právě tolik energie do bytu, který není váš, vkládáte a tolik se vám vrací. Někteří lidé žijí v podnájmu i celý život. Po čase ale většina z nás začne toužit po domově, ať už domě či bytu, který bude jejich. Když budeme stavět dům s představou, že časem najdeme lepší více slunečný pozemek, vytvoříme si skutečný domov? Nebudeme podvědomě dělat náročné a hluboké práce “až jednou”, tedy vlastně nikdy?
Význam manželství jsem pochopila až dlouho po své třicítce. Je vlastně jedno, jestli se
vezmete (přijmete toho druhého) v kostele, na úřadě nebo třeba jen sami u kapličky a slib patří jen a jen vám dvěma. Klidně můžete jen třikrát křiknout: “Beru si tě! Beru si Tě! Beru si Tě!”
Slibujete, že když se něco rozbije, neutečete. I když se ten druhý fyzicky rozbije. Nekoupíte si novou/nového. Slibujete, že budete dělat kompromisy a hledat je. Že se budete starat o vztah a toho druhého. V dobrém i zlém. Slibujete, že přijímáte toho druhého takového, jaký je, a vy na sobě budete pracovat. Slibujete, že i když se vaše cesty po letech budou rozcházet, budete se snažit najít jejich opětovné propojení. Slibujete, že je to NA POŘÁD...
Ať už je socionicky váš vztah jakýkoliv, myslím, že stojí za to, prvně zavolat “opraváře”, než ho trvale pošlete do propadliště dějin :-)

Autor: Michaela Strnadová